Serou mě. Serou mě ty kecy o „tradiční rodině“, který někdo vytáhne v každý debatě, jako kdyby to byl trumf, jako kdyby to něco dokazovalo. Není. Je to prázdná fráze, která má jedinej účel – zamést pod koberec to, že nemáš skutečnej argument. A já se na to nemůžu dívat. Fakt ne.

A píšu to jako gay. Jako člověk, kterej je sám. Ne jako někdo, kdo si chce hrát na intelektuála v bezpečný debatě. Píšu to z místa, kde mi tyhle kecy určujou, jestli mám právo na to, co ostatní berou jako samozřejmost. A to mě kurva vytáčí.

Za prvé: Nikdo z vás neřekne, co to kurva je

Tradiční rodina. Co to znamená? Táta, máma, dvě děti, pes, dům? A co když táta chcípnul? Co když máma maká na dvě směny, aby bylo co jíst? Co když se rodiče rozvedli, protože se nenáviděli? Co když dítě vychovává babička, teta, pěstouni, dva chlapi, dvě ženy? Většina rodin v tomhle státě se do vaší pohádkový škatulky nevejde. Takže to není argument. To je heslo. A heslo si můžeš strčit tam, kam slunce nesvítí.

Za druhé: Tradice není automaticky správná

To je snad jasný i debilovi. Dřív bylo „tradiční“, že žena nemohla volit. Že děti dřely v továrnách. Že se o sirotky nikdo nestaral. Že lidi s postižením zavírali do ústavů. To všechno bylo tradiční. A dneska se na to díváme jako na hrůzu. Takže říct „tradiční“ neznamená říct „dobré“. Znamená to jen „bylo to dřív“. A to je kurva slabý. To není argument, to je výmluva. A vy se o ni opíráte, protože nemáte nic jinýho.

Za třetí: Pletete si formu s obsahem

A to je základní neznalost. Když se podíváš na výzkumy o tom, co dětem fakt prospívá, nenajdeš tam „tradiční rodina“. Najdeš tam stabilitu, lásku, bezpečí, dostatek času a peněz. To může dát rodina s tátou a mámou. Ale taky dvě mámy, dva tátové, jeden rodič, babička, adoptivní rodiče. Forma rozhoduje hovno. Rozhoduje to, co se děje uvnitř. A to, že to nechcete vidět, protože se vám to nehodí do vaší pohádky, je váš problém. Ne problém těch dětí, který se do vaší škatulky nevejdou.

Za čtvrté: Je to argument, kterej vylučuje

A to je jeho pointa. Když řeknete „tradiční rodina je základ“, říkáte tím, že ostatní formy jsou méněcenné. Že dítě dvou matek má horší start. Že rodina bez táty je neúplná. To není popis reality. To je politickej postoj. A ten postoj má následky – pro lidi, který v tý „netradiční“ rodině žijou. Pro děti, který se narodily do něčeho, co se do vaší škatulky nevejde. Říkáte jim, že jejich rodina je špatná. A to je krutý. A vy to děláte vědomě. A to je ta největší sračka na tom všem.

Za páté: Je to náboženskej argument v převleku

A to je pokrytectví. KDU-ČSL na tom staví celý svoje hnutí. Ale to, co je pro někoho víra, nemůže být základem zákonů pro všechny. V sekulárním státě nemá víra jednoho určovat práva druhých. Můžete mít svou představu o rodině. Ale nemůžete ji nutit ostatním jako jedinou správnou. To, že vám to vaše církev nakukala, neznamená, že to je pravda. A už vůbec ne, že to má platit pro mě. Pro mě to neplatí. A nikdy platit nebude.

Za šesté: Ignorujete realitu

A děláte to naschvál. Doba se změnila. Lidi se rozvádějí, nežijou spolu, mají děti později, některý vůbec. Rodina se proměnila a „tradiční“ už dávno není většina. Volat po ní jako po normě je zpátečnický. A hlavně – je to zbytečný. Svět se nezastaví. Můžeme se hádat o tom, jak má vypadat rodina, nebo můžeme řešit, jak pomoct rodinám, ať vypadají jakkoliv. Vy jste si vybrali hádku. A tu hádku vedete proto, že vám jde o moc, ne o lidi. O moc a o to, abyste mohli říkat, kdo je normální a kdo ne. A to je ubohý.

Za sedmé: Právě v „tradiční rodině“ kvete nevěra a násilí

A vy to zamlčujete. Tohle je věc, kterou vy, obhájci tradiční rodiny, nechcete slyšet. Ale je to pravda. Právě v těchhle „tradičních“ rodinách se často děje to největší svinstvo. Táta bije mámu. Máma bije děti. Táta má milenku, máma to ví a mlčí, protože „co by řekli lidi“. Děti vyrůstají v domě, kde se křičí, kde se lže, kde se předstírá, že je všechno v pořádku. A navenek? Navenek je to vzorná tradiční rodina. Fotka na Facebooku, úsměvy, dovolená u moře. A uvnitř peklo.

A víte, proč se to v „tradiční“ rodině děje víc? Protože je to nastavený tak, aby se to zametlo. Žena má vydržet. Děti mají poslouchat. Muž má být hlava rodiny. A když se něco posere, nesmí se to říct nahlas, protože by to ohrozilo tu posvátnou „tradici“. Takže se mlčí. A mlčením se to množí.

A pak ti samí lidi, co doma bijou ženu nebo děti, chodí do kostela, volí KDU-ČSL a na internetu sypou citáty o lásce a rodinných hodnotách. To je ta vaše tradiční rodina. To je ta vaše morálka. Pokrytectví, který smrdí až do nebe.

A co teprve děti, který v tom vyrůstají? Ty se učí, že láska je vydržet. Že násilí je normální. Že mlčet je správné. A pak to nesou dál. Generace za generací. A vy tomu říkáte tradice. Já tomu říkám otrava.

Za osmé: „Tradiční rodina“ je nástroj k ovládání žen

A vy to dobře víte. Celá ta představa stojí na tom, že žena patří domů, k dětem, k plotně. Že má poslouchat muže. Že její tělo není její. Že když ji muž znásilní, tak je to přece manželská povinnost. Že když ji bije, tak si to možná zasloužila. Tohle není nějaká dávná minulost. Tohle se děje teď. A vy tomu říkáte tradice. Vy tomu říkáte hodnoty. Já tomu říkám otroctví v převleku za svatbu.

A kolik žen kvůli tomuhle umřelo? Kolik jich mlčelo celej život? Kolik dětí vyrostlo s tím, že viděly mámu v modřinách a tátu s pásem? A kolik z vás to vědělo a mlčelo taky? Protože „tradiční rodina“ je posvátná. Protože „co by řekli lidi“. Protože „to se přece neříká“.

Za deváté: Církev to kryje

A to je ta největší sračka. Když se dítě svěří faráři, že ho táta bije nebo zneužívá, co se stane? Často nic. Církev to zamete. Přesune faráře jinam. Řekne dítěti, aby se modlilo a odpustilo. A tradiční rodina zůstane nedotčená. A dítě zůstane sama. To je ta vaše morálka. To je ta vaše ochrana rodiny. Ochrana násilníků, ne obětí.

A pak ti samí církevní představitelé mluví o rodinných hodnotách. O lásce. O tradici. A přitom kryjí ty, co bijou a znásilňují. A vy jim tleskáte. A volíte je. A věříte jim. A mě z toho je na blití.

Za desáté: Používají to jako zbraň proti gayům, samoživitelkám, bezdětným – všem, kdo se nevejdou

„Tradiční rodina“ není popis. Je to zbraň. Zbraň, kterou se mlátí do hlavy každýmu, kdo nežije podle jejich představ. Gayové. Lesby. Samoživitelky. Bezdětní. Lidi, co se rozvedli. Lidi, co žijou sami. Lidi, co mají děti s někým, kdo není jejich manžel. Všichni jsme špatní, protože nezapadáme do jejich pohádky. A oni se cítí lepší, protože oni do ní zapadají. Alespoň navenek. Alespoň na fotce.

A já to znám z první ruky. Jsem gay. Jsem sám. A tyhle kecy mi říkají, že moje láska není láska. Že moje rodina, kdyby někdy byla, není rodina. Že moje místo ve společnosti je někde na okraji, nebo vůbec nikde. A to bolí. Ne jako abstraktní urážka. Jako něco, co mi určuje, jestli vůbec mám právo být.

Ale já se nechci vejít do jejich pohádky. Já chci žít podle sebe. A to, že mi to nechtějí dovolit, že mi chtějí určovat, jak mám vypadat, s kým mám být, co mám dělat – to je to, co mě kurva vytáčí. Ne jejich víra. Jejich moc. Jejich moc určovat, kdo smí žít a kdo ne.

Takže co je skutečnej argument?

Ne „tradiční rodina“. Ale: Co dětem reálně pomáhá? Co jim dává bezpečí? Co jim dává lásku? Co jim dává šanci?

A odpověď není „tradiční rodina“. Odpověď je „jakákoliv rodina, kde je o dítě postaráno“. To je argument. To je něco, o čem se dá mluvit. „Tradiční rodina“ je jen slogan. A slogan, kterej říká, že něčí rodina je lepší než jiná. A to je lež. A vy ji šíříte. A mě to kurva vytáčí. Tak si to nechte.